Teokracie

Víra v Boha kultivovala člověka a přispívala k jeho vývoji a rozvoji civilizace a etiky. Na druhou stranu náboženské války a náboženská totalita theokracie dokázali lidstvo dostat na samé dno. Obojí se přitom mohlo dít ruku v ruce. Kněží byli v každých společnostech velmi mocní. Tak mocní, že je poslouchali samotní faraóni, císaři i králové. Toužili sice po moci, ale nechtěli se zpronevěřit Bohu či bohům.

Zatímco obyčejní prostí kněží, kteří doprovázeli obyčejný lid, třeli bídu z nouzí, vysocí církevní hodnostáři si žili v luxusu. V Evropě se člověk zmítal jako mezi mlýnskými kameny celá staletí. Církevní diktatura zabraňovala jakémukoli rozvoji osobnosti a individualitě člověka. Nejinak tomu bylo, když nastaly náboženské války mezi katolíky a protestanty. Dnes to tak naštěstí není. To ovšem neznamená, že by vyspělou společnost nesužoval náboženský fanatismus. A to rozhodně nemáme na mysli jen některá islámská společenství, která stojí na hrubém porušování lidských práv.

Česká společnost je považovaná za sekularizovanou, ale v Evropě najdeme státy, kde má církev až příliš velké slovo. Typickým příkladem jsou například Polsko a Slovensko. Náboženské pokrytectví někdy dokáže velmi výrazně narušit společenskou stabilitu, zvláště pokud je mu dáno dost prostoru. Je pravda, že náboženství a demokracie si často kontrují, protože víra obnáší hodnoty, které jsou s liberálním přístupem neslučitelné, ale hrubá rétorika církevních hodnostářů je rozhodně nepřijatelná. Ano ve Starém zákoně andělé, proroci i samotný Hospodin volili velmi rázné a brutální metody, jak si počínat s pohany a jinověrci, ale to bylo poplatné své době a i na tamní poměry se jednalo o kontroverzní skutky, které ovšem do značné míry mají být podobenstvím.

Teokracie rozhodně může představovat pro zdravou společnost nebezpečí, na rozdíl od lidské víry, která kultivuje člověka.